Srpen 2010

Co všecko odhalí úklid

23. srpna 2010 v 14:40 Má jiná tvorba aneb BLBOSTI
Achjo :(
Znáte to, prázdniny u konce, škola klepe na dveře a v pokoji binec jak v tanku. Aspoň u mě to tak chodí. Všude se válí knížky, papíry a skříň je plná sešitů z minulého roku (u mě dokonce i z předpředminulého :D). V neposlední řadě se tam válí oblečení, náušnice, peněženky a tak. Dneska rodiče nejsou doma a tak jsem se odhodlala ke generálnímu úklidu. Na chodbě je obrovská hromada sešitů, papírů a jiných zbytečností, které jsem vyštrachala ze skříně a v pokoji je celej koberec pokrytý obalama :D
Přešla jsem na horní poličku a co tam nevidím: nějaký notes. Tak jsem ho vyndala a docela jsem se divila, že je z letošního roku. Byl v žalostném stavu: poloroztrhaný, úplně špinavý atd.
Cvilku jsem se bavila nad svými kresbičkami a rozhovory se sousedkou v lavici, až jsem objevila básničku, kterou jsem jednou napsala pro kámošku. Abyste rozuměli, ona je VELKÁ fanynka Michaela Jacksona a složila pro něj báseň a já samozřejmě nemohla zůstat pozadu.
A tak mě napadlo, že Vám ji sem napíšu.
P.S. berte na vědomí, že je to básnička napsaná puberťačkou uprostřed dlouhého a nudného dne ve škole ;) Jo a měla tak nějak vystihovat její pocity po tom, co umřel, ale tak to se moc nepovedlo... :D

BÁSNIČKA PRO MÁŇU

Majkle, nebyl si vůl,
já bez tebe jsem sama jak kůl.
Mám tě moc ráda
a nejradši bych ti umyla záda. ( to je dost divný, já vím ;))
Umřel jsi, moc nám všem chybíš
i když teď už jen spíš.
Možná si byl gay, možná heterosexuál,
ale v našich srdcích žiješ dál.

ÚČEL SPLNILA - ROZESMÁLA MÁŇU :D

Takhle do dopadne, když chci básnit... :D

17. srpna 2010 v 14:41 Má jiná tvorba aneb BLBOSTI
Jedna kámoška na jedné webové stránce napsala básničku a mě popadl amok a chtěla jsem to taky zkusit :D Tak tady máte výsledek :D
Prázdniny uběhly, škola se blíží
jen jedno jediné mě na duši tíží.
Spojí se dvě třídy áčko a béčko,
to bude hrůza,
štěstí že nemáme nějaké céčko,
stačí, že béčko je lůza.

To jsem možná malinko přehnala,
ale to kámoška mě k tomuhle dohnala.
Chtěla jsem skládat a moc mi to nejde,
ale co na tom vůbec sejde.

Nikdy jsem neměla básnické střevo,
na tohle já jsem prostě dřevo.
Snážím se úporně, však ono to půjde
nezaračuju, že nedojdete k újmě.

Měla bych toho už asi nechat
stejnak nebudete áchat a óchat.
Tak teď jsem se úplně překonala
v tom co jsem ze sebe vydala.

Mějte se hezky a... třesky plesky :D

P.S. omlouvám se béčku za tu lůzu, když mě se tam nic jinýho nehodilo :D

Zatracený Black!

17. srpna 2010 v 0:37 Povídka o Pobertech
Tááákže stručně řečeno: Před chvílí jsme četla úchylnou...no to zas ne, mírně řečeno střelenou povídku od úplně střelený autorky a ta ve mně zanechala dost podivnou náladu...
Takže Vám nedoporučuju tohle číst, protože moje nálady můžou bejt pěkně...:D
Jo a nečetla jsem to po sobě a je půlnoc, takže nečekejte žádné zázraky :D
1. P.S. vím, že to moc lidí nečte, ale jestli přece jen někdo, pls nechte koment
2. P.S. proč jsem napsala nečtěte to, když chci, abyste to četli ? :D (teĎ vidíte dopad té nálady... :D)
Jo...takže ta druhá kapča, tak ať se Vám alespoŇ maličko líbí. (nemá být P.S. na konci ? :D)

V dívčí ložnici vstala drobná postava a rozhlédla se po pokoji.
"Lily? Lin?" Achjo, ony fakt spí! Tak já taky zkusím usnout…
Asi po deseti minutách to vzdala a sešla do kolejní místnosti. Už když scházel po schodech z ložnice, měla pocit, že tu není sama a teď se její podezření potvrdilo, když uviděla dvě chichotající se holky postávat u východu.
"Proboha, co tu děláte?" zeptala se dvou holek z vedlejšího pokoje.
"My se tě můžeme zeptat na to samý, víš o tom?" odpověděla Lizzie. Ve světle pochodně Sydney poznala, že ta druhá osůbka je Michelle.
"Ale já se ptala první," řekla vítězně a zakřenila se na Lizzie. "Nemohla jsem spát a co vy?"
"No… my, ehm…no co, jdem si prohlídnout hrad, jdeš taky?"
"A není to proti školnímu řádu?" Lizzie a Michelle se na ní podívaly výrazem ne nepodobným vychovatelkám v ústavu.
"Och, já zapomněla, že řád tu je od toho, aby se dodržoval," Michelle vyprskla smíchy.
"Tak co, jdeš s náma anebo tu budeš okounět? Dělej, mám v plánu se dneska v noci taky vyspat," povzdychla si Lizzie hraně.
Sydney měla na výběr, bude se potulovat kolejní místností, zjistí, že to nepomáhá a pokusí se usnout anebo…
"Jdu s váma," zakřenila se Sydney ďábelsky.


Lizzie, Michelle a Sydney však nebyly samy, kdo dnes v noci nehodlal spát.
"Můžeme?" zeptal se James neviditelných osob. Ty neviditelné osoby byli Sirius a Remus a byli spolu s Jamesem skryti pod jeho neviditelným pláštěm.
"Eee…ještě ne, fuj to je puch…!" Abyste rozuměli Petr se při hostině až moc najedl a teď na něj dolehly malé žaludeční potíže. Tyto potíže byly poměrně cejtit a tak ho kluci vyhnali zpod pláště.
Po chvilce (v případě Petra asi 20ti minutách) mohli pokračovat ve své cestě. Kam šli? Původně chtěl jenom Petr na záchod (ty jejich v koleji se mu povedlo ucpat ), ale kluci - přesněji Sirius a James se rozhodli, že z toho udělají bojovku.
"Musíš se pořád vrtět?!"
"Au, to byla moje noha!"
"Nech mi ty brejle!"
"Nestrhávej mi ty trenky!" (pozn.autorky - bože, asi začínám úchylnět)
"Nešahej na mně!"
"Kluci, nechte toho, něco jsem zaslechl," zašeptal najednou Remus a vytrhl Petrovi z rukou kus jeho trenek…
"Sím tě, vždyť tu není živá duše."
V tu chvíli to ale uslyšela i zbývající trojka.
" Pojď zlatíčko, dám ti mlíčko…Dneska se tu nikdo netoulá…a je to škoda…mohli by mít školní test…muhehe," šeptal si pro sebe škodolibě školník Filch. A ch vlastně ne pro sebe, ale pro svoji ženušku,...ech, tedy kočku…ono to vyjde nastejno…
"Copak, něco si zaslechla…někdo tady…" Na víc kluci nečekali a začali co nejtišeji zdrhat. (překlad: zdrhali tak, že málem probudili půlku hradu)
Přeběhli asi dvoje schodiště a dostali se asi o patro níž, když si konečně připadali v bezpečí.
"Blbej školník, se tu musí potulovat zrovna teď?! Máme štěstí, že nás nechytil, už vidím s jakou radostí by nás předával
tý McGornagallicový," vyjekl Sirius.
"Jo!" dodal Petr a James na něj nechápavě zabrejlil
"Jmenuje se McGonagallová a když už to neví Sirius, tak bys to mohl vědět ty Petře," řekl kárávým hlasem Remus.
"Jo, jak to že to nevíš?" otočil se Sirius na Petra a James vyprskl smíchy.
Najednou se zase ozvaly šouravé kroky bradavického školníka a kluci začali zdrhat, aniž by si všímali cesty před sebou a ne, že by se jim to nevymstilo. Najednou do něčeho prudce vrazili, to něco to nevydrželo a sletělo a kluci na ně. To NĚCO byla naše známa partička nebelvírských prvaček. A ta hromada na zemi byli Lizzie, Michelle, Petr, Remus a James. Sirius vrazil do Sydney a společně pád ustáli, jenomže Sirius měl na sobě pořád neviditelný plášť a tak ho Sydney pochopitelně nemohla vidět.
"Uááááá, pomooooc, strašidlooo!" začala ječet, jako by ji na nože brali a přitom šermovala rukama ve vzduchu. Sirius, který byl pořád v její těsné blízkosti schytal pořádnou facku, až se otočil kolem své osy spadnul a přitom sebou vzal všechny, co se právě pokoušeli postavit. Přitom mu spadl plášť a Sydney mohla konečně spatřit své osobní strašidlo.
Do toho všeho zmatku vběhl uřícený školník a jak leželi hned za zatáčkou (kterou mimochodem vybral jen tak tak) tak se přes ně natáhl jak dlouhý, tak široký.
Začal se s klením zvedat, což znamenalo, že kopal a máchal rukama kolem sebe. Samozřejmě všechny pomlátil a když Lizzie dostala toho večera třetí facku, zůstala už radši ležet. Což ovšem neplatilo o Siriovi, který se rozhodl vstát se stejnou vervou jako školník a tak se to tam začínalo měnit v boj na trest a na útěk. Nakonec z toho vyšel vítězně (s jen malou újmou) školník a mohl si konečně prohlédnout výjev před sebou. Na straně zadržovala smích mírně zmatená Sydney a na chodbě se jeden na druhém válel zbytek.
"Á dost! Všichni se zvedněte a jdem!" zasípal školník zrudlý vztekem a námahou.
Po chvilce se všichni zvedli (jen Petr dvakrát upadl) a vydali se škoníkovi v patách napříč Bradavicemi.
Profesorka McGonagallová je uvítala v růžovém županu. Když ji Sirius s Jamesem viděli, měli co dělat, aby nevybuchli smíchy, ale při pohledu na její přísný výraz se ovládli.
"No to snad ne! První den školy a sedm studentů Nebelvíru není v posteli, to se mi snad zdá! Ubírám Nebelvíru 20 bodů a zítra od še…zííív…sti máte školní trest, hlaste se u mě," profesorka se zřejmě snažila znít přísně, ale to se jí v rozespalosti nepovedlo a nebelvírská partička byla nakonec ráda, že s toho vyvázla tak snadno.
Školník je tedy odvedl k nebelvírské místnosti a celou cestu si mumlal cosi, co nápadně připomínalo slova mučidla, kotníky a průvan.
Školník odešel a oni zůstali stát u křesel.
"Sakra, to ses musela hned rozeřvat?!" vyjel najednou Sirius na Sydney.
"Chceš říct, že je to moje vina?!"
"A koho jinýho?! Nebýt tebe, nemusel nás vůbec najít!"
"Nebýt mě?! My jsme byly potichu, to vy jste ho za námi přilákali!"
"Tak jste se tam neměli toulat!"
"A vy jste snad měli dovolení?!"
"To ne, ale…"
"Víš co, trhni si Blacku!" zařvala Sydney a proběhla do ložnice kolem rozespalé Lily, kterou probudil hluk hádky.
"Co se to…" Snažila se Lily, ale více říct nestihla, protože ji málem smetla Sydney. Lily jenom zakroutila hlavou a v domnění, že je to snad sen šla spát.
Zatracený Black! Honilo se v hlavě Sydney. Však on ještě uvidí, kdo je Sydney Whiteová!

1. kapitola - Bonheur et haine (štěstí a nenávist)

1. srpna 2010 v 23:10 Povídka o Pobertech
Ráno už jsem měla vše pečlivě sbaleno a byla připravená na odjezd do Bradavic. Ještě byl čas - ano, přiznávám bez mučení, vstala jsem dost brzo, ale když já byla tak nervózní - sedla jsem si na postel a rozhlédla se po svém pokoji. Nebyl nijak moc zařízený, ale po dobu celého mého života to byl můj domov, teda ne, že teď už nebude, ale…
Přestala jsem vzpomínat na to, co všechno jsem tam prožila a šla dolů na snídani. Měli jsme…Ty jo, já ani nevím, co jsme měli, no jo, byla jsem myšlenkami hold trochu jinde.
Pak jsme vyjeli směr Londýn a dorazili na nádraží. Nástupiště jsme našli skoro bez problému. Byla jsem úplně okouzlená, všude byli spěchající lidé, houkali sovy a vzadu, za všemi těmi lidmi byl starodávný vlak. Takový jsem viděla, jen když jsme byli se školou v muzeu.
Rodiče museli do práce a tak jsme se brzo rozloučili. Chtěla jsem se rozloučit i s Petúnií, ale ta mi jen odměřené řekla ahoj a šla. V očích mě zaštípaly slzy, ale rozhodla jsem se, že 1. den mi nepokazí ani to, že mě Petúnie nejspíš nenávidí.
Vlezla jsem do vlaku a šla hledat prázdné kupé. Všude bylo obsazeno, ale v jednom kupé byly jen dvě holky, nejspíš taky prvačky a tak jsem šla tam.
"Bacha," vykřikla jedna z těch holek. Nevěděla jsem, co myslí, ale v tom se ozvalo vzteklé zaprskání. A jé, jak jsem otevřela dveře, tak jsem jí praštila kočku.
"Jé promiň."
"To je v pohodě, on jen nedává pozor, viď," otočila se něžně na kočku. (něžně :D)
"Vezmi plac," řekla ta druhá holka. "Já jsem Sydney a tohle je Bernadetta a ty jsi?"
"Já jsem Lilly, vy jste taky prvačky?"
"No jasně," usmála se Bernadetta a nabídla mi něco, co se jmenuje čokoládová žabka.
"To je takový pamlsek, sněz si to, jo a uvnitř je kartička nějakého slavného kouzelníka." Byla fakt dobrá, sice mi dalo trochu práce ji chytit, ale což, alespoň jsem rozesmála holky.
"Mám tu kartičku číslo 49 Magnus Maxminus."
"Toho už mám, já je totiž sbírám…"usmála se Bernadetta. S holkami čas strašně rychle ubíhal a než jsme se nadály, vlezl do našeho kupé nějaký kluk s prefektským odznakem na hrudi.
"Měly byste se převléct do hábitů, za chvilku tam budeme," řekl a zase za sebou zavřel.
Bernadetta se Sydney byly převlečeny dřív než já, protože už vtom měly jistou praxi - obě byly z kouzelnické rodiny. Zrovna jsem stála jen v kalhotkách a podprsence a chystala se navléct si hábit, když vtom do našeho kupé vtrhl nějaký kluk. Byl o trošku větší, než já a měl kulaté brýle. Byl úplně vytlemený, ale když se na mě otočil, tak se zakoktal: "Jé…já nevěděl, že se tu převlíkáte…"vyklopil ze sebe a zase se rozchechtal.
"Tak, že bys vypadl?!" zaječela jsem na něj. Trochu se zarazil a fakt vycouval. Holky se na protějším sedadle svíjely smíchy.
"Je tady něco vtipného?!" vyjela jsem na ně, ale to je jenom víc pobavilo.
"Mě…měla bys vi…vidět, jak…jak se tváříš," vyrazila ze sebe Sydney mezi výbuchy smíchu. To už jsem nevydržela a taky se trošku zasmála, ale na toho kluka jsem byla naštvaná pořád.
Asi za 15 minut začal vlak zpomalovat.
"Prváci ke mně!" ozvalo se hned, jak jsme vystoupily z vlaku. Do hradu jsme se plavily na lodičkách, bylo to docela fajn. Hagrid, jak se pak představil ten, co nás měl na starost, nás předal přísně se tvářící profesorce McGonagallové, která nás odvedla do Velké síně. Velká síň mě uchvátila, strop byl přesná kopie venkovní oblohy. Kráčeli jsme skrz celou síň k učitelskému stolu.
"Au," vykřikla Sydney. Ohlídla jsem se a viděla Sydney rozplácnutou na zemi. Lidé u stolu, kolem kterého jsme právě procházeli, se okamžitě rozesmáli.
"To si spolu vyřídíme," sykla Sydney směrem k nějakému klukovi a šla dál. Došli jsme až dopředu před stoličku, na které byl položený klobouk. Klobouk otevřel pusu (já údivem taky :D) a začal zpívat. Pak došlo na zařazování.
"Alysha Meadrowsová."
Klobouk se chvilku rozmýšlel a pak vykřikl "Havraspár," na což se ta dívka rozběhla ke stolu, u něhož seděli modře oblečení žáci.
"Bernadetta Carterová," ozvalo se po chvilce a Berný - jak jí prý máme říkat - se vydala ke stoličce.
"Nebelvír!"
"Lilly Evansová," srdce jsem měla až v kalhotách a když jsem šla ke stoličce, připadala jsem si, že jdu na popravu.
"Hm, nemáš špatnou hlavu…mohla bys do Havraspáru…ale odvaha ti taky nechybí, to by mohl být Nebelvír…"
"Nebelvír," špitla jsem tiše.
"Dobrá, ať je to tedy NEBELVÍR!"
Radostně jsem se zvedla a běžela si sednout vedle Berný. Po chvilce si k našemu stolu šli sednout také Lizzie Kordonová, Remus Lupin a Petr Pettigrew. Ke stoličce došel James Potter, což byl ten kluk, který mě předtím viděl ve spodním prádle. Ať jde jinam, opakovala jsem si celou dobu.
"NEBELVÍR!"
"Ach néé," zaúpěla jsem a Berný se na mě povzbudivě usmála.
Pak už jsem se jen nasupeně koukala, jak míří k našemu stolu a cestou se na mě frajerky usmívá. Teď už jsem jen držela palce Sydney, aby se dostala k nám a taky, že dostala. Spolu s holkami jménem Linnolette Reylová a Michelle Walkerová. Pak povstal k proslovu ředitel školy Albus Brumbál.
"Milí žáci, známé tváře i ti noví. Vítám Vás v naší škole a doufám, že se Vám tu bude líbit. Pan školník Filch mě upozornil, abych Vám připomněl, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázaný a stejně tak všechny věci od Kejklíře. Nyní se tedy pusťme do vynikající hostiny a pak alou do postelí. Hostina byla fakt skvělá, jen mi vadilo, že mě Potter propaluje pohledem.
Pak k nám přišla ta přísná profesorka McGonagallová, která je ředitelkou naší koleje a řekla:
"Všichni budou spát, tak, jak jsou zvyklí, až na letošní prvačky. Jelikož je Vás hodně, tak budete ve dvou pokojích. Laggene, Alkine!" vykřikla najednou a šla vynadat dvěma starším studentům, předtím ještě stihla podat papír se soupisem pokojů dívce jménem…Lizzie, myslím.
"Takže, je tu napsaný, že v 1. pokoji bude Michelle, Bernadetta a já" vyměnila si spiklenecký pohled s Michelle. "Takže, je jasný, že v 2. budou Sydney, Lilly a Linnolette."
"Lina! Nebo Lin! Ale neříkej mi Linnolette!" zaúpěla Lina - celou večeři se totiž s Michelle a Lizzie kvůli svému jménu hádala. A tak nás prefekt odvedl do postelí. Před tím, než jsem usla mě bodl osten vzpomínky na Petúniino chladné rozloučení, ale hned poté jsem usnula klidným spánkem.

Info k povídce

1. srpna 2010 v 22:30 Povídka o Pobertech
Tak jsem se na základě toho, že jsem se zamilovala do pobertovských povídek rozhodla taky jednu napsat xD Snad to nebude katastrofa ;)
Takže:
Pobertovská povídka
Doba: 1. ročník Harryho rodičů, dyštak 2., 3. atd...
Postavy: James Potter, Sirius Black, Petr Pettigrew, Remus Lupin, Sydney Whiteová, Lilly Evansová, Linnolette Reylová, Bernadetta Carterová, Lizzie Gordonová, Michelle Walkerová + postavy profesorského sboru a jiní obyvatelé hradu.
Počet kapitol: neurčitý