Návrat Siriho

5. června 2011 v 12:40 | Sabi :)

Našla jsem jeden sešit s povídkami a tahle mi nepřišla marná, tak jsem ji dopsala. Možná to bude na pokračování, to podle toho, jakou budu mít náladu. Tak si to přečtěte a můžete to třeba i okomentovat. Moc Vám děkuju, ahoj! :)


"SIRIUS BLACK, VEZEŇ NA SVOBODĚ
"Nejhorší známý masový vrah - Sirius Black zmizel z Azkabanu. Zatím není jisté, jak se mu to povedlo, ale je první člověk, kterému se to kdy povedlo.
Mozkomorové zuří…."

Zbytek článku byl zakrytý štíhlými prsty mladé černovlásky.
To není možný, utekl… je na svobodě! Mám se radovat, brečet? Nebo se snad vztekat?! Pohled mi padl na fotku na krbové římse. Já, Tom - můj manžel a Bety - moje dcera. Má dcera, až nebezpečně podobná svému otci. Svému otci, vrahovi. Tom se nikdy nedozvěděl, že není jediný muž v mém životě, že Bety… není jeho dcera. Byla jsem mladá, zamilovaná a příliš zbabělá na to, abych si vybrala.
Srdce jasně říkalo Sirius, ale rozum dával přednost Tomovi. Thomas Murphy byl můj přítel už dva roky, když mě začal Sirius balit. Říkala jsem si, že je to jen sukničkář a já jeho další kořist, ani to ale nezabránilo tomu, abych se do něj zamilovala. Tom byl z jiné koleje, takže nepostřehl naše kradmé pohledy a já neměla tu sílu mu říct, že mám v srdci jiného…

Podváděla jsem Toma asi půl roku a už jsem toho začínala mít dost. A pak se to všechno stalo. James Potter s mojí kamarádkou Lily, umřeli a Siriuse odvedli na doživotí do Azkabanu.
Sama sebe jsem přesvědčila, že Toma stále miluju a to dítě přece mohlo být i jeho… Ale nebylo… Stačil mi jen letmý pohled. Bouřkové oči se mi zdály k nepřehlédnutí, ale přesto si Tom ani nikdo jiný nevšiml záhadné podoby mé dcerky a jistého lamače srdcí. Teď už žiji s Tomem a svou dcerkou 10 let a jsem docela šťastná… Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych odehnala vzpomínky…

"Dobré jitro, lásko!" Sakra, Tom! Rychle jsem schovala noviny za zády.
"Ahoj," usmála jsem se. "Co si dáš? Kafe, džus?"
"Chvátám do práce, promiň," vlepí mi pusu na tvář a už je pryč. Povzdychnu si a jdu ty noviny raději vyhodit. Tom se to v práci stejně nejspíš dozví, ale tak pro jistotu. Hodím noviny do kontejneru, řeknu si, že je venku fakt hezky a jdu dovnitř.

"Áách!"
"Čekal jsem lepší uvítání," ušklíbl se na mě.
Zůstala jsem bez dechu stát, s rozšířenýma očima a pootevřenou pusou. Jen se na mě dál šklebil. Najednou se mi do těla vrátil cit a při pohledu na ten výsměšný obličej se mi značně zvedla hladina vzteku. Podívala jsem se na strop a v duchu prosila Merlina, ať má Bety silný spánek.
"Ty, tý… šmejde! Co si o sobě vůbec myslíš? Zabiješ mi nejlepší kámošku, pak ještě nevím kolik lidí a teď se tady zjevíš a čekáš, že ti padnu kolem krku?!" začínala jsem mírně chraptět, nadávat někomu šeptem je docela silný ležák.
"V tom případě se šeredně ple…" chtěla jsem pokračovat, ale v tom mi chytil hlavu do dlaní a prudce mě políbil. "Co to…?" chtěla jsem říct, ale zase mě začal líbat. Marně jsem se ho snažila odstrčit a upřímně?
Ani jsem nechtěla, aby se odstrčit nechal. Líbal mě stejně vášnivě jako dřív, na našich tajných schůzkách a já se na okamžik zase cítila jako sedmnáctiletá holka. Jeho polibek ve mně vyvolal spoustu dávných pocitů a vzpomínek. Trvalo snad věčnost, než jsme se od sebe odtrhli. Díval se na mě s takovou vášní a něhou až se mi tajil dech. Pohled mi však padl na naši rodinnou fotku a věděla jsem, co musím udělat. Do očí mi vhrkly slzy, ale já to nevnímala.
"Běž pryč Siriusi, už je to za mnou! Jsem vdaná… šťastně vdaná!" dodala jsem, když jsem uviděla jeho pohled.
"A ty mi to nezničíš! Tak vypadni, slyšíš?!" řvala jsem hystericky a vytlačila ho na zahradu.
"Tak běž už!" chtěla jsem znít pevně, ale celou tu dobu se mi třásl hlas.
"Vím, žes nezapomněla, Lizi…" podíval se na mě a po chvilce náhled zmizel. Ještě hodnou chvíli jsem tam stála a dívala se na místo, kde jsem ho viděla naposled. Neměl určitě ani tušení, jak moc se mnou jeho poslední slova zacloumala. Vrátila jsem se dovnitř a povolila stavidla neutuchajícímu pláči. Myslela jsem, že je to dávno za mnou, ale opak byl skutečností.

"Mami, maminko, co se ti stalo?" přiběhla ke mně Bety. Měla strašně vyděšený pohled a jen taktak, že nezačala taky nabírat. Musela jsem vypadat hrozně.
"Nic, zlatíčko… Běž se převléct a já ti udělám snídani."
"Ale mami…"
"Běž prosím, já jsem v pořádku, opravdu," dodala jsem nepřesvědčivě a ona pomalu odešla.
Do očí se mi draly další a další vzlyky, ale musela jsem to zadržet. Jako robot jsem Bety připravila její müsli. Po chvilce přišla a pustila se do jídla.
"Bety, chceš dnes jít do školy sama?" zeptala jsem se. Vrhla na mě nedůvěřivý pohled, ale pak přikývla: "Tak jo."
Rozloučila jsem se s ní a potom vyšla nahoru do ložnice. Nevěděla jsem ani, proč to dělám, ale musela jsem. Šla jsem do komory a z ní vytáhla lepenkovou krabici. Tomovi jsem zakázala, aby se do ní díval, protože tam mám své osobní vzpomínky a on to vždy respektoval. Už přes 6 let jsem se do té krabice nepodívala, ale dnes mě přemohly vzpomínky. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a pomalu ji otevřela. Nebylo tam moc věcí. Hned nahoře byla fotka. Byla jsem na ní já, jak se věším Siriovi okolo krku. Oba šťastní a rozesmátí. Při pohledu na to foto jsem zase začala vzlykat, ale šla jsem dál. Ležela tam malá plyšová housenka, kterou mi kdysi dal. Byla strašně roztomilá a než vyprchalo kouzlo, šeptala mi každý večer o tom, jak mě Sirius miluje. Byl to kýč, ale já si ho zamilovala.
Dál tam byl medailonek ve tvaru srdce. Uvnitř byla Siriova fotka a na rubu vyrytý nápis: Z lásky pro Lizi. Navždy tvůj Sirius.
Zase jsem začala brečet, ale ještě jsem neprohlédla celou krabici. Zahlédla jsem něco lesklého ležet úplně dole. Vzala jsem to a nemohla si rozvzpomenout, co to je. Pak mi to došlo a na okamžik se mi zastavil dech. Bylo to dvousměrné zrcátko. Sirius měl dvě, jedno dal Jamesovi a to druhé později mně. Můžeš se mnou mluvit kdykoli budeš chtít, říkával. Stačí zašeptat moje jméno. Zírala jsem na to zrcátko a přemáhala mě touha promluvit. Bylo skoro jisté, že ho u sebe nemá a moc dobře jsem věděla, že to nesmím udělat. Jenže pokušení bylo moc silné.

Objala jsem housenku a dívala se na naši společnou fotku. Teď už jsem začala zase brečet naplno. V té době jsem byla nejšťastnější ve svém životě. Víc než s Tomem, s Lili, dokonce i než s Bety. On byl největší láska mého života. Teď ve mně všechny staré city vytryskly na povrch a já jsem si moc dobře uvědomovala, že ho ještě stále hrozně moc miluju. I přes to, co udělal… Nemůžu si pomoct.
Přestala jsem myslet a vnímala jenom touhu zase ho vidět, políbit, prohrábnout jeho husté černé vlasy, pohlédnout mu do očí…
Rychle jsem vzala zrcátko do rukou a zašeptala: "Siriusi?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Zdeňka Zdeňka | 8. června 2011 v 8:02 | Reagovat

Jééééé =) to je fakticky BOŽÍÍÍÍÍ!!!!! prosím pokračuj!!! =) ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama