Srpen 2012

Prvák :)

30. srpna 2012 v 23:19
Čeká mne jako jako spousta z vás prvák. Já jsem fakt strašnej magor, ale dneska jsem se tak nějak probudila a panika... Já mám strach... :D Proč jsou všichni v pohodě, jenom já musím všechno řešit jak pitomá?! :D
Tak co, jsem v tom sama, nebo se taky někdo tak příšerně bojí? (nejhorší je, že ani nevím čeho, prostě strach...)

Rockyho myšlenka

24. srpna 2012 v 16:57

Svět není jen samý slunce a duha, je to hodně zlý a drsný místo. A i když jsi

sebesilnější, srazí tě na kolena a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdo

nerozdává tak tvrdý rány jako život. Ale nejde o to, jak inkasuješ, tady jde o to,

kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš přijmout a

nezastaví tě, jenom tak se vítězí. Chce to znát svou cenu a jít houževnatě za

svým, ale musíš umět snášet rány a ne si stěžovat, že nejsi tak, kdes chtěl a

ukazovat na toho nebo na toho, že to zavinili, to dělaj zbabělci a to ty nejsi.

JSI LEPŠÍ, PAMATUJ!

Úplně úžasný! Jen, kdybychom se dokázali tímto řídit. Je to úžasný, Jsme Lepší, Pamatujte. Život máme ve svých rukou ♥


Introverti

24. srpna 2012 v 15:01
Opravdu bych chtěla napsat hezký, zajímavý a ucelený článek. Jenomže tohle jsem napsala ve stavu šíleném vnitřním zmatku, myšlenky skákaly jedna přes druhou a.. mylsím, že ani pěkný, ani ucelený to není.. :)

Většinu života žiju s tím, že jsem introvert. Vím to o sobě a myslela jsem si, že jsem s tím smířená, ale možná přece jenom nejsem. Těch pár vzpomínek, které mám ze školky jsou podobné a vždy jsem tam sama a nebo se s někým jen tak trochu lehce bavím. První stupeň základky si nepamatuju. Je mi teprve šestnáct, ale fakt ne. A ten druhý... To jsem měla celá léta svoje čtyři kámošky a všechno bylo fajn. Když se mi občas podařilo pobavit se s někým jiným, byla jsem štěstím bez sebe. Když se mnou kámošky nebyly, většinou jsem se prostě NEDOKÁZALA s nikým bavit.

K napsaní článku mne inspiroval jiný, který jsem našla na jednom blogu. Byl tam tento odkaz: http://psychologie.cz/manual-introverta/ Celý článek je moc zajímavý, ale ještě víc než kdy dřív mě nutí položit si otázku, to jsem skutečně tak DIVNÁ?!

Spoustu věcí v tom článku na mně sedí. To, že v dětství jsem nikdy neměla moc přátel. To, že nikdy nedokážu pohotově a vtipně zareagovat, nikdy ze mě nepadají žádné hlášky. Je tam napsáno, že zatímco extroverty to ani nenapadlo, introverti mají spoustu komplexů. A to je zatracená pravda. Vyčítáme si, že nejsme jiní, lepší, společenštější. Ano, všechno tohle je pravda, jsem to JÁ.
Teď přichází to velké ALE. Dovolila jsem si krátkou část článku zkopírovat, jsou tam vyjmenované věci, kterými introverti vynikají, zatímco extrovertům chybí.

  1. Častěji než jiní přicházejí s originálním řešením (jen jim to déle trvá, protože potřebují čas na hloubkovou analýzu)
  2. Mají dar chápat lidi s jejich slabostmi a schopnost odpouštět chyby.
  3. Málokdy kritizují druhé (zato sebe často).
  4. Umí být sami se sebou, aniž by se nudili.
  5. Vidí věci v souvislostech, jakoby z nadhledu.
Bod první? Noo, tak to opravdu málokdy. Druhý je pravdivý, třetí? Nejsem nijak hrozná, ale řekla bych, že má přílišná sebekritičnost mi opravdu nebrání v tom, abych kritizovala lidi kolem sebe. A bod čtyři? To se musím opravdu zasmát, ha, ha, ha. Já, že se sama se sebou nenudím? A co potom dělám minimálně polovinu prázdnin? Pravda, občas si něco vymyslím a pak se nenudím vůbec, ale nestává se to často. Sama se sebou jsem sice někdy ráda, ale často se při tom ŠÍLENĚ nudím.

A teď se musím ptát. Když už, sakra, jsem introvert, proč nemám alespoň jejich dobré vlastnosti?! Co teda jsem?

V článku jsou pak další věci. Že introverti jsou radši sami doma, než někde venku a trápí se, proč to tak je. Ale u mě to tak není. Já jsem 100x raději, když můžu někám vyrazit. Problém je, že většinou nemám kam. Jsem typ, který se nikam nedokáže vnutit. Prostě ne. Když si moje dvě kámošky spolu sedly na druhý konec třídy, a když jsem přišla já, nevšimly si mě a bavily se dál spolu, tak jsem za nimi nešla. Prostě jsem si šla sednout na schody s tím, že přeci se nebudu vnucovat. A takhle to mám se vším. Vyloženě čekám, až mě k sobě lidi pozvou. A jelikož si tu pozvánku nedokážu obstarat, zůstávám v kruhu.
Pak je tam napsáno, že neradi tráví příliš mnoho času s nějakým člověkem. Když mám s kámoškou dobrý dny a rozumíme si fakt hodně, byla bych s ní POŘÁD. Nejsem nadaná na psaní článků, nebo kreslení a nebo nějakou jinou činnost a málokdy se něčím takovým zabavím třeba dva dny po sobě. Na druhou stranu.. když píšu, že nejsem na nic nadaná, je to klasická ukázka myšlení introverta.

Abych to nějak shrnula. Já chci, chci být s lidmi. A není to nějaká póza, protže když se mi povede být s lidmi, které mám ráda, jsem šťastná a dokonce se objeví ždibeček sebevědomí. Jenže se trápím tím, že lidi, kteří nejsou vyloženě mými přáteli, nedokážu oslovit. Nevím, co říkat, čím zaujmout a tak se jim někdy vyhýbám. Došlo to tak daleko, že když se jdu ven projet na bruslích, tak volím trasu, kde SNAD nebude žádný spolužák. Když jdu na autobus, tak si cestou na zastávku říkám: Ať tam je třeba jenom Venca, nebo jenom Terka a nebo raději nikdo. Ať tam nesedí celá parta prosím!

Jsem introvert a beru to, ale proč, proboha, nemůžu být takový ten člověk, co tráví celý dny doma, když nemyslí na to, že je to zvláštní, tak je šíleně spokojený sám se sebou a je takový rád? Proč nemůžu být nějaká exotka, co celý dny třeba čte a chodí šíleně oblékaná? Tak já nechodím. Chci být s lidmi, ale nevím, jak na to a to je strašný. nedokážu ani psát lidem na Facebooku a přitom, čím jiným bych mohla začít? Čím snažším..?

ALE dočetla jsem se, že druhá polovina života je pro introverty šťastnější, tak snad.. :))

Začínáme :)

15. srpna 2012 v 19:31
Mám strašně ráda běhání.
Mám ráda pohyb, hrozně moc. Běhání miluju a taky všechno to
co je sním spojené (tedy kromě pachu potu a ponožek...)
Bohužel... běhat neumím :D

Často jsem zkoušela jen tak vyběhnout z báraku, vždycky jsem uběhla maximálně
500metrů a vrátila se totálně ztrhaná...
K ničemu to nebylo, fakticky.

Ale pak... přelomové rozhodnutí. Řekla jsem si, že si něco najdu na netu a zkusím
s tím opravdu seriózně začít. Začít jako opravdu běhat, ne jít se zabít
a pak toho na měsíc nechat :D
Takže jsem si našla nějaké rady, ty kterými jsem
se snažila řídit a pomohly mi:

1) Dýcháme nosem, nosem, ne držkou :D Zjistila jsem, že asi fakt
dýchám pořád hubou, protože to nebylo zas tak lehký...

2) Běžíme narovnaně, hlavu zdviženou, koukáme před nohy a
nebo rovně před sebe. Neděláme nějaké přehnané pohyby, všechno přirozeně :)

3) Když začínáme, stačí rychlá chůze. Věřte mi, že i ta rychlá
chůzě kombinovaná s pomalým během mi dala zabrat :D

Další mě nenapadají, ale kdyby napadly, tak je
vměstnám do dalšího článku :)

Poprvé v životě jsem se z běhání nevrátila mrtvá, ale jen trochu unavená
a docela odpočatá. A s jablíčkem.., co jsem šlohla.. mňam! :)

Mějte se hezky :)

Den druhý

2. srpna 2012 v 18:51 Jen tak co mě napadlo :)
Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem
Den druhý - Devět faktů o tobě
Den třetí - Osm způsobů, jak získat tvé srdce
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterýma často přemýšlíš
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (nemusí být seřazení)
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč
Den desátý - Jedna zpověď

Mám dlouhé prsty, ale zakrnělý malíček. Takovej maličkej roztomilej :D

Začnu v září chodit na gympl. A upřímně řečeno? Mám docela strach...

Mám modré oči :P

Miluju olympiádu. Miluju olympiádu. Miluju olympiáááduuu :D

V sobotu uvidím naživo Kluse :P

Jsem opozičník. Strašně nesnáším věci, které lidi milují a často o nich mluví. Takže nesnáším Justina Biebera, trošku One Direction.. :D

20. září 2012 oslavím sladké šestnácté narozeniny :)

Mám krasného sedmiletého pejska. Jmenuje se Drako (Dráček) a je to ta nejlepší rasa. Šeltie.

Strašně mě nebaví psát tenhle článek :D Ale nemám co děůat, tak ho píšu, no.

Tak se mějte,čabásek :P